Odkud: Z Pakistánu a Iránu.
Kdy: Podzim 1996
Jak dlouho: 6 měsíců
Oblast: Indie - Tirupati - Tirumala

Tirumala

Po prohlédnutí Haiderabádu odjíždímě směrem jih, dále na město Tirupati a na blízké svaté město Tirumala. Moc jsme o tomto místě nevěděli, v průvodci byl popsán jen na pár řárků, a tak se spoléháme na rady domácích, kteří toto svaté město mohutně vychvállili. Už samotná cesta začíná slibně, vlak do Tirupati je narván až k prasknutí a ani při nákupu lístků jsme neuspěli, řekli nám, že je vyprodáno. No na Indii dost neobvyklý jev, vždy tady platilo pravidlo N+1. No nic narvali jsme se do vlaku a jedeme načerno, stejně se nám ještě nestalo, aby někdo kontroloval lístky. Sedíme kousek od záchodu, vlastně já polostojím a polosedím, Leňulka má komfortní místo na batohu. Cesta bude asi 14 hodin a tak to snad zvládneme. Kousek od nás jsou další ztracenci, všichni stojí nebo zaujali pozici jako já. Ráno v 8 jsme tady, Leňulka vypadá, že se i trošku vyspala, já vypadám jak po delším flámu. Loučíme se s dalšími účastníky hororové cesty a pokračujeme na autobusové nádraží směr Tirumala. Jinak revizor samozřejmě nebyl a tak jsme ušetřili 170 Rupek na jednoho.

Nádraží je přesně jak napsal průvodce. Místo klasické fronty je celá cesta oplocena a skládá se z několika po sobě jdoucích oplocených kójí. Když se ta před vámi vyprázdní, průvodce otevře dveře a pustí vás do další. Dveře za vámi pak zavře a přijde tam další skupina čekajících. Tím se zabrání předbíhání a zmatkům. Vypadá to, že tady zkysneme dost dlouho, řada klecí se zdá nekonečná, ale ujala se nám místní ochranka a jsme protekčně vpuštěni do poslední klece. Ta se otvírá a my pádíme do autobusu, pojede asi 50 minut a stojí 16 Rupek. Jinak cesta nahoru je opravdu zážitek, který stojí za to.

Snad nejznámější chrám v Tirumale je Šrí Venkatéšvary (Baládžího). Je nejdůležitějším Višnuovým chrámem v celé Indii a je také ze všech nejbohatší. Je nejnavštěvovanějším místem v Indii a jedním z nejnavštěvovanějších poutních míst na světě. Denně sem přijde kolem 30 000 lidí a během festivalu i 100 000. Říká se, že Šrí Višnu splní přání každému, kdo Mu obětuje takové množství květin, zlata nebo darů, jaké sám váží. Božstvo každodenně zdobí nádhernými šaty a šperky nesmírné ceny. Jeho diamantová koruna vyrobené v Antwerpách je údajně nejcennější šperk na světě. Velký smaragd má 7,5 cm v průměru a je patrně největší svého druhu. Od 3 hodin ráno do 5 se provádí uctívání a výzdoba. Od 6 do 11 je hlavní daršan. Od 11 do 12 je další uctívání a úklid, od 12 do 7 do večera opět daršan. Šrí Venkatéšvara odpočívá jen od 1 do 3 hodin v noci.

Nad hlavní svatyní je vimána, která je z ryzího zlata, stejně jako brána do svatyně. Pozlacená je i tyč pro vlajku. O chod chrámu se stará přibližně 6000 lidí. Průměrný denní příjem je 8,5 mil. Kč a celkový roční obrat zdejších financí je přes 4 miliardy Kč. Hundi (kasička nebo v tomto případě spíše „kasa” a pro dary Božstvům) přinese 170 mil. Kč ročně. Není nic neobvyklého, když v ní večer kněží najdou zlaté a platinové kousky a mince. Chrám je 126 m dlouhý a 80 m široký. Těsně před vchodem do chrámu je malé Božstvo Šrí Varadarádže Swamiho, kterému se poutníci klaní před hlavním daršanem u Baládžího. Jsou dva způsoby, jak se dostat na daršan k Baládžímu. První fronta, ve které musíte čekat až několik hodin a skládá se z několika po sobě jdoucích klecí. Druhá fronta je speciální. Po zaplacení lístku vám bude sdělen přibližný čas vaši návštěvy. Pak se dostavíte k chrámu a budete muset čekat podstatně méně (asi 1 hodinu). Kolem samotného Božstva se projde jen jednou v procesí ve tvaru U, které pohánějí pověření lidé z chrámu. My jsme měli protekci a mohli jsme strávit před šoškou Baládžího celých 30 sekund.

Poutníci obvykle projevují svoji oddanost tím, že do chrámu Baládžího dojdou z Tirupati pěšky. Je to vcelku náročný 16 km dlouhý výstup po schodech vzhůru. Téměř celá cesta je zastřešená proti slunci či dešti a je také osvětlena, aby se po ní mohlo jít i dlouho do noci. Po cestě je také k vidění mnoho zajímavostí. Například tato socha Hanumána je tak velká, že může sloužit i jako výchozí orientační bod.

Všechny pozemky na hoře Tirumala patří TTD (Tirumala Tirupati Devastham). Jejich management je na Indii opravdu jedinečný. Už jen to, že chodníky jsou čisté a nikde nejsou žádné odpadky, je výjimečné. Ohromné bohatství a fondy, kterými disponují, přerozdělují i na humanitární účely pro školy, nemocnice a sirotčince. Každý poutník obdrží zdarma jednoduché jídlo, místo na přespání a lékařskou pomoc. Každý den kuchaři uvaří 100 000 luglu - sladkosti ze smaženého cizrnového těsta, ořechů, sušeného ovoce a sirupu. Jsou ohromné a chutnají fantasticky. Vydrží dlouho a je po nich velká sháňka, protože všechny musí být připraveny v chrámové kuchyni. Za každých 1000 luglu si bráhmanský kuchař smí odnést 52 kousků jako odměnu za své služby. Zdejší holičství má rozměry menšího chrámu. Oddaní se před daršanem jako oběť nechají oholit. Často to dělají i ženy a zvláště jejich dlouhé vlasy se poté prodávají na výrobu paruk. Výtěžek (kolem 30 miliónů korun ročně) se používá pro údržbu města a pro ozdoby pro Božstva.

Taky jsme dostali svoji místnůstku a tak tu budeme nasávat atmosféru až do zítřka. Místnost je asi 3x3 metry a nic tady není. Ještě, že máme karimatry a spacáky. K večeru se objevují naší staří známý - šváby a tak jich pár udolávám sandálem a tím snižuji pravděpodobnost, že se nám budou v noci procházet po hlavě. Pak ale rupla žárovka a nám zůstala jen malá bludička. Ta šváby moc nezapudí a ke všemu nás v noci navštívila krysa. Chvilku jsme se honili navzájem po místnosti a nakonec se nám ji podařilo zahnat zpět do šachty. Zítra nás čeká ještě jedna prohlídka Tirumaly a odjezd na Mahabalipuram.

Tento článek byl přečten 2399

Jak se vám článek líbil?
0(min) do 10(max)
Kolik čtenářů se vyjádřilo: 4

7.7

2.3